pondělí 20. března 2017

Přečteno: Pískový vrch

Ve čtenářské výzvě na rok 2017 je mimo jiné "kniha autora ze státu sousedícího s ČR". Byl to pro mě dost oříšek, ale pak jsem někde narazila na knihu Pískový vrch od polské autorky a bylo vyřešeno:)

Když jsem si knihu přinesla z knihovny, hned mě na její zadní straně zaujalo hodnocení, které knihu nazývalo "Nejvýznamnější polskou prózou počátku jednadvacátého století." To mě samozřejmě na knihu nalákalo a zvýšila se má očekávání :D

Autorka je Polka Joanna Batorová, která je také esejistkou, novinářkou, a která působila ve Filozofickém a sociologickém ústavu Polské akademie věd. Do svého rodného Valbřichu zasadila děj nejen Pískového vrchu, ale také dalších dvou románů - Chmurdálie a Tma, skoro noc. 

Pískový vrch popisuje tři generace žen - Zofii a Halinu, které si zažily válečná léta, Zofiinu dceru Jaďu, která vstupuje do dospělosti v období komunismu a Dominiku, které se otevírá svět s příchodem kapitalismu. Jde o jednu z těch knih, které na pozadí příběhů jednotlivců zachycují společenské proměny doby. Pískový vrch je vlastně sídliště ve Valbřichu, kde v obrovském paneláku zvaném Babylon bydlí Jaďa s manželem a dcerou Dominikou.Co na knize okamžitě zaujme je jazyk, kterým je napsaná. Velmi syrově popisuje všední realitu, často i dost bezcitně a odosobněně hovoří "jako by nic" o temných tématech například smrti, znásilnění, potratu, apod.



Postavy působí jako lidé duševně jednodušší, kteří řeší nízké každodenní záležitosti a nepouštějí se do žádných složitějších úvah. Jejich jednání je často chladný kalkul bez nějakých vyšších morálních citů...

Ačkoliv jednotlivé postavy mi nebyly nijak extra sympatické, spíš naopak, tak autorčin jazyk je tak zajímavý a barvitý, že mi to vůbec nevadilo a kniha mě celou dobu bavila. Je trošku náročnější, nejde úplně zběsile "konzumovat" jako některé jiné knihy, ale to je na ní právě krásné :)

Postavy působí jako lidé duševně jednodušší, kteří řeší nízké každodenní záležitosti a nepouštějí se do žádných složitějších úvah. Jejich jednání je často chladný kalkul bez nějakých vyšších morálních citů. Přijde mi, že autorka nejde nijak hluboko do prožívání postav, ale vynahradí to bohatost jejího jazyka a postavy jsou zajímavé a výrazné. Co je pro obyvatele Pískového vrchu typické je, že jsou to lidé vykořenění ze svých původních prostředí a "nasazení" do paneláku na obrovském sídlišti.

Kraluje tady opravdu jakási malost, závist, maloměšťáctví, strach z neznámého, touha po statusových symbolech a srovnávání se s ostatními. Z knihy úplně dýchá ta bída (někdy hmotná, ale častěji duševní), ve které se postavy plácají a také nuznost prostředí.

Opravdu nesympatickou postavou pro mě byla Jaďa, která je pro mě zosobněním člověka, který zaujímá dost pasivní postoj v životě a "živí" se nízkými zážitky a cíli, o nic velkého v životě neusiluje a spíš tak jako "hnije". Vrcholem jejího intelektuálního světa jsou telenovely a harlekýnky, je plná předsudků a nenaplněných snů, které si projektuje do života dcery Dominiky, což mě rozčilovalo asi nejvíc :)



Teď si možná říkáte, že to asi nebude moc hezká kniha, ale opak je pravdou, projela jsem si seznam mých letos přečtených knih a tahle kniha je jednoznačně to nejlepší, co se mi z beletrie letos zatím dostalo do ruky!! Tím, že jde o polské dílo, tak prostředí je českému čtenáři celkem blízké geograficky i kulturně a samozřejmě i společenský a politický vývoj probíhal dost podobně.Co mě zaujalo je téma antisemitismu, které se tak jako nenápadně line celou knihou a je prezentováno například v podobě naladění obyvatel, ale také v Zofiině příběhu!

Knihu vám rozhodně doporučuji, na Databázi knih ode mne dostala 5 hvězdiček a jsem opravdu ráda, že jsem jí díky knižní výzvě dala šanci, protože si nejsem jistá, jestli bych jinak po knize od polské autorky sáhla...

Žádné komentáře:

Okomentovat