úterý 12. července 2016

Přečteno: Norimberský deník aneb exkurze do mysli nacistických vůdců

Knížek o druhé světlové válce je na trhu jako máku. A je módní je číst. Ano, o druhé světové válce a její nejstrašlivější stránce - holocaustu, se musí mluvit!! Taky chápu, že je zajímavé se na tuhle stránku našich dějin podívat úhlem života jednotlivce. Na druhou stranu, aby nám to dalo něco pro přítomnost a budoucnost, tak si já osobně myslím, že nestačí číst jen příběhy, u kterých si řeknete: "Panebože to je šílený!" a pustíte slzu. Ale je potřeba se zajímat o dějinné souvislosti v širším záběru, podívat se na to, jakým způsobem se NSDAP a Hitler dostali k moci a také jakým způsobem se po válce svět s nacistickou zrůdností vypořádával. A právě to poslední zmíněné bude dnes tématem. Představím vám knihu Norimberský deník, a protože jde o téma hodně zajímavé, přidám ještě několik odkazů, které stojí za shlédnutí.


Už v průběhu války spojenci přemýšleli, jakým způsobem budou ty strašné válečné zločiny trestat. A to se navíc až do osvobození koncentračních táborů v plné míře nevědělo, jak šílené věci se tam dějí. I konečné počty obětí jsou šokující! Většinou se mluví o šesti a půl milionu zavražděných v koncentračních táborech a celkově se hovoří až o 70 miliónech mrtvých za celou válku.

Churchill navrhoval nacistické pohlaváry rovnou popravit, Sověti chtěli proces podobný jejich politickým procesům z třicátých let, ale Američané chtěli spravedlivý soudní proces a nakonec se jim podařilo tuhle myšlenku prosadit a vznikl Mezinárodní vojenský tribunál a jako dějiště tohoto procesu byl vybrán Norimberk. Ne náhodou! Právě v Norimberku byly totiž přijaty zákony, které se staly základem pro diskriminaci a genocidu. 


Před tribunálem stanulo 22 nacistických vůdců. Bohužel, Adolf Hitler spáchal sebevraždu a tudíž ta nejdůležitější osoba chyběla. A teď už bych se přesunula ke knize, kvůli které vám to tady všechno líčím :)

Autorem knihy je G. M. Gilbert - americký psycholog, který se účastnil celého procesu a zastával v něm jedinečnou úlohu - denně se vídal s obviněnými nacisty a promlouval s nimi, tudíž měl velikou možnost poznat je mnohem více. Psal si deník a na jeho základě vyšla tato kniha. 

Já jsem se o knize dozvěděla díky jednomu pořadu, na kterým vám také dám odkaz, a zaujala mne. O Norimberském procesu jsem totiž dost slyšela i ve škole - proces je mimo jiné důležitý tím, že zde byli souzeni lidé, kteří ale jednali v souladu s pozitivním právem. Zjednodušeně řečeno - to co nacisté dělali jim umožňovaly zákony Třetí říše, které v té době platily. Ovšem svět uznal, že jejich činy překročily jakoukoliv hranici lidskosti a je potřeba, aby byly potrestány.



V úvodní části knihy najdete zápisky o jednotlivých obžalovaných, jejich psychologických testech, které Gilbert prováděl, atd. Mimochodem je zajímavé, že až na jednoho měli všichni nadprůměrné IQ, někteří i výrazně. Dále zde najdete obžalobu. Ta se skládala ze 4 bodů:

  • Spiknutí umožňující spáchat zločiny uváděné v dalších bodech obhajoby
  • Zločiny proti míru
  • Válečné zločiny
  • Zločiny proti lidskosti

Na začátku procesu všichni obžalovaní zaujali stejný postoj - "jsem nevinen". Obžaloba nic nepodcenila - bylo vyslechnuto přes 195 svědků a předloženo 300 000 písemných výpovědí. Samotný tribunál měl 403 zasedání.

Další část knihy je pak rozdělena na jednotlivé obhajoby. Goringova obhajoba,Hessova, Ribbentropova, Keitelova, Frankova, Speerova atd. Většina odsouzených přišla s jednoduchým vysvětlením - "pouze jsem plnil rozkazy". A taky všichni tvrdili, že o hrůzách, které se děly v koncentrácích, oni nic nevěděli. 

Kniha je jedinečná tím, že ukazuje chování jednotlivých obžalovaných a také skupinovou dynamiku mezi nimi. Nejvýraznější postavou byl Goring, který ostatní zastrašoval, aby zachovávali věrnost Hitlerovi a v souladu s tím také vedli svou obhajobu. A byl to právě psycholog Gilbert, který doporučil, aby byl Goring izolován od ostatních. Pak někteří (např. Frank, Speer) začali více mluvit o své vině. 

V průběhu čtení knihy vás bude mrazit nad tím, jak dokázali být obžalovaní neteční k prováděným důkazům. Až promítání filmu o nacistických zvrhlostech v táborech je vyvedlo z jejich klidu. Byl to hodně důležitý moment celého procesu! Ovšem některé i toto nechalo zdánlivě chladnými, Goring celou dobu tvrdil, že to je propaganda a že není technicky proveditelné zabít tolik lidí.

"Bylo to takové příjemné odpoledne, dokud nepromítli ten film. Četli můj telefonický rozhovor z rakouské aféry a všichni se smáli a já také. A potom promítli ten strašný film, který všechno pokazil." Goring

Také mi přijde důležité přemýšlet o tom, co by bylo, kdyby nacisty popravili tak jak chtěl Churchill. Kdyby se nekonal žádný tribunál, žádní svědci by zde nepromluvili. Osobně jsem ráda, že se konal spravedlivý soud, protože nikdo nemůže říci, že to byla jen zvůle vítězů!!! A to si myslím, že bylo v kontextu doby poměrně zásadní!



Na začátku jsem se bála, že se kniha bude špatně číst a že se budu muset prokousávat spoustou nudných popisů. Opak je ale pravdou. Knížka se četla hodně dobře a nenudila jsem se u ní ani trochu. Je ale docela objemná - má 400 stran, ale text je hodně koncentrovaný a kniha ho obsahuje opravdu hodně. Čtení tedy zabralo poměrně dost času! 

Na závěr jsem vám vybrala několik citátů k zamyšlení. Celá kniha vás totiž bude nutit se neustále zamýšlet - nad zločinem a trestem, nad tím, jak plíživě může systém pracovat až se zrodí továrny na smrt, kde jsou hranice viny, jakou sílu má slovo a verbalizovaná nenávist, zda je možné argumentovat plněním rozkazů, jestli se to všechno bude někdy opakovat, jestli jsme se poučili, atd. 

"Víte, co bylo poslední kapkou, která přispěla k tomu, že jsem se rozhodl pykat za svou vinu? Před několika dny jsem četl v novinách malou zprávu, že dr. Jacoby, židovský advokát z Mnichova, který byl jedním z nejlepších přátel mého otce, zahynul v Osvětimi. Tehdy, když Hoss vypovídal, že zahubil dva a půl milionu židů, jsem si uvědomil, že to byl on, kdo zavraždil chladnokrevně nejlepšího přítele mého otce - sympatického, poctivého, laskavého starého pána - a milióny takových nevinných lidí, jako byl on - a já jsem neudělal nic, abych tomu zabránil! Je pravda, že jsem ho nezabil přímo já, ale to, co jsem řekl a co vypovídal Rosenberg, umožnilo tyto strašné věci" Jodl

"Nu, samozřejmě, lidé válku nechtějí, řekl Goring a pokrčil rameny. Proč by měl chudý rolník toužit po tom riskovat svůj život ve válce, když to nejlepší, co může čekat,je, že se aspoň vrátí zdráv zpátky. Přirozeně, prostí lidé válku nechtějí, ani v Rusku, ani v Americe, ba ani v Německu. To je samozřejmé. Ale nakonec jsou to vůdcové země, kteří určují politiku, a je vždycky lehké získat lid k její podpoře, ať už v demokracii, fašistické diktatuře nebo v parlamentním systému." Goring

"Hlásání rasových teorií se rovná duchovní přípravě vraždy. Kdokoliv, kdo je dále hlásá, je duchovním otcem nové vlny masového vraždění. " Fritzsche

No a poslední tip - určitě si přečtěte závěrečnou řeč hlavního žalobce Jacksona - opravdu to stojí za to!!!!!! (ve filmu je také)

Pokud vás téma zaujalo, mám tu ještě 3 tipy. Prvním je kratičké video na Streamu o dni, kdy byl zahájen tento proces. Pustit si ho můžete TADY. Najdete tam videozáběry přímo z procesu.

Druhým tipem je speciál České televize k výročí 70 let od zahájení procesu. Tento pořad mě ke knížce přivedl a vřele ho doporučuji! Pustit můžete ZDE.

No a nakonec tu mám film Norimberk. Musím říct, že je hezky zpracovaný, věrně kopíruje informace z deníku a rozhodně stojí za shlédnutí!!! Info o filmu ZDE.


Nebudu na závěr psát, jak jste skvělí, jestli jste to dočetli až sem, protože věřím, že jsou ještě lidi, pro které číst články není žádný heroický výkon a kteří čtení považují za naprosto běžnou součást života :)

Ještě si ale neodpustím na závěr článku sdílet část doslovu knihy, který napsal Robert Kvaček:

"Po předložení dokumentů," řekl v Norimberku francouzský žalobce Champetier de ribes, "po promítnutí filmů, kdy i sami obžalovaní se zachvěli hrůzou, nemůže nikdo na světě tvrdit, že vyhlazovací tábory, popravy válečných zajatců, usmrcování mírumilovných občanů, hory mrtvol, masy lidí zmrzačených na těle i na duchu, plynové komory a kremační pece - že všechny tyto zločiny existovaly jen ve fantazii protiněmeckých zaujatých propagandistů." Ano, to beze studu nemůže tvrdit nikdo.

9 komentářů:

  1. Akorát nerozumím tomu, proč myslíš, že je "módní" číst o těchto věcech - móda je, podle mě, něco, co vyletí a za chvíli po tom ani pes neštěkne... Naopak si myslím, že tohle zajímá lidi konstantně od dob, co nacistická zvěrstva vyplula na povrch.

    Kdysi jsem četla knihu "Hitlerova smrtelná choroba" a i když mě ani moc nezajímalo, že autor řeší právě jakousi domnělou Hitlerovu chorobu, bylo tam dost právě i o norimberském procesu a Hermannu Göringovi a jeho osobnosti jako takové.

    A pak mě zaujal ještě jiný pohled na celou věc, The Eichmann Show, o tom, jak se vlastně natáčely norimberské procesy... No a nakonec ještě jiný film, o advokátovi, který někoho z válečných zločinců musel obhajovat ex offo, ale bohužel už nevím, co to bylo za film.

    Je toho hodně. Tohle, včetně židovské otázky, mě zajímá posledních asi dvacet let (takže ne módně :-D), ale v jeden moment, cca před pěti lety, jsem z toho normálně začala mít i noční můry a musela jsem s tím přestat. A to nejsem nějak posedlá literaturou nebo filmy na tohle téma, jen už to prostě nešlo. Letos jsem byla v The Imperial War Museum v Londýně v expozici o holokaustu a byla to větší síla, než všechny filmy a knížky dohromady, skoro celý jsem to probrečela, prostě síla a nezapomenutelný zážitek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář! Tu módnost jsem myslela tak, že dneska vidím spoustu holek, fakt jako masy jestli se to tak dá říct, které čtou knížky typu Osvětimská knihovnice, Vyhnání Gerty, atd. jen proto, že to všude vidí. A trošku mi to někdy přijde jako chtivost po té brutalitě, přečíst si o co největších hrůzách, což mi na jednu stranu přijde po psychologické stránce zajímavé (jako co v lidech po tom touží), na druhou stranu si vždycky říkám že to samo o sobě nestačí, že je potřeba ten kontext. Snad jsem trošku vysvětlila jak to myslím, protože to rozhodně nebylo myšleno na lidi, které to takto kontinuálně zajímá, to chápu. Já třeba tohle téma naopak nevyhledávám, jsem dost citlivá a naprosto chápu co píšeš o těch můrách. Psala jsem kdysi práci na téma pochody smrti, strávila jsem dost času v archivech, moje babička byla za války na nucených pracích v Německu, ve 20 letech jí odtáhli z Lotyšska a už nikdy neviděla rodinu, její vyprávění jsem nikdy emočně nezvládala... Když jsem psala tu práci, tak jsem z toho byla hodně vyřízená a i teď, jak jsem v podstatě 3 týdny četla jen tohle, načítala různé další materiály, viděla film, tak už toho mám až až, jsem ráda, že jsem napsala článek a teď se vrhnu na něco pozitivního, co mi dodá zas optimismus do žil. Mě třeba hodně dostala návštěva Mauthausenu, být opravdu na tom místě, vidět ty schody smrti, strašný zážitek!!!

      Vymazat
    2. Zas na druhou stranu - lépe, když "mladé" (:-)) přitáhne k tomuto tématu Gerta nebo podobná čtivá knížka, třeba se o to začnou zajímat víc do hloubky. Já třeba se do "Osvětimské knihovnice" nedokážu vůbec začíst, mám za sebou sto stran - tak nevím, zdá se mi, že to v té knížce jen "jde po povrchu" anebo jsem už tak otupělá? :-(

      Zkušenost z rodiny - to je opravdu drsný. :-( Taková šílenost, takový osud! - a není to zas tak dávno, co se tyhle věci děly, že? To mě na tom "fascinuje", zdaleka to není ani sto let, a jako bychom na to už, naše společnost, tak nějak pozapomněli. :-((

      Já jsem měla zprostředkovaně zážitky z války od prarodičů, jeden děda (92) ještě žije a nechápu, že se z toho, co zažil, nezbláznil, je to taková "easy going" povaha - ale stejně, co těm lidem zbývalo, než žít dál? Třeba jeden příklad za všechny: lidické ženy... :-(

      Vymazat
    3. Souhlasim, je to pro naší generaci neuveritelne a máme pocit ze to je dávno, ale není... Ja se knihovnici číst nechystam, opravdu tohle téma nevyhledávám, tohle me zaujalo ze je to očima psychologa a taky kvůli tomu ze se mi to hodí i do skoly trochu...

      Vymazat
    4. S Knihovnicí asi fakt o nic nepřijdeš, mám zatím dojem, že jen těží z "dobře prodejného" tématu, ale třeba ještě překvapí...

      Vymazat
  2. Uf, to musí být silná knížka. Mám ji na seznamu, ale nechám si ji na později, teď čtu A přesto říci životu ano (na kterou jsem narazila právě u tebe) a musím si tahle témata opatrně dávkovat. Souhlasím, že je nutné si historii připomínat a a hlavně se v ní trochu orientovat v kontextu doby - musím přiznat, že mám hodně co dohánět. V srpnu se chystám do Osvětimi a chci mít něco načteno, i když podobnou tématiku moc nevyhledávám.
    Trochu odběhnu od tématu - musím doporučit naprosto skvělou knížku "Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu". Vypráví o historii naší republiky právě v kontextu doby, autor vždy podrobně popisuje politickou, ekonomickou, společenskou situaci obecně apod., a mluví také o osobnostech významných lidí té doby i co je vedlo k jejich jednání. Knížka mi hodně pomáhá se zorientovat v historických událostech a hodnotím ji jako velmi poučnou zejména pro lidi jako já, kteří bohužel o moderní historii vědí hodně málo. Začátek sice vyznívá jako beletrie, ale jedná se spíš o historickou publikaci. Doporučila bych ji zejména mladým, kteří všechny tyto události nezažili a znají je nanejvýš z rodinných vyprávění. Ha, to jsem zase obrovsky odbočila - ale přestože nejsem ani v polovině knihy, úplně mě pohltila a zatím jsem o tomhle tématu nečetla nic tak skvělého a poučného.
    Jinak, jak dlouho jsi ten článek dávala dohromady? Je vážně skvělý; jednak mě dostala samotná knížka a článek přišel v pravý čas, ale hlavně musím uznat, že píšeš opravdu skvěle a čtivě!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Len děkuji za komentář! Vezmu to popořadě :D Udělala si mi radost s tím Franklem, to je knížka která má opravdu velký přesah a člověk si u ní hodně uvědomí, což mi právě přijde super, že nevypráví jen nějaký příběh šílené hrůzy. A neboj, mě spousta těch souvislostí taky chybí, bohužel. Hlavně, že jsme na gymplu probírali do nejmenších podrobností pravěk, ale na moderní dějiny nám pak samozřejmě zbývalo hodně málo času, což slýchám často že to tak lidi měli a nechápu ty učitele dějepisu, že neakcentují ty moderní dějiny, místo aby člověk uměl pojmenovat každý antický sloup :D :D
      Jinak ta kniha o které mluvíš zní hodně zajímavě, jdu si jí vygooglit :) A moc děkuji, samotné psaní článku mi tolik nezabralo, ale spíš ta příprava, protože jsem nechtěla aby to mělo dva metry na délku ale zase jsem toho tématu byla tak plná že bylo těžký ty myšlenky nějak strukturovat :D :D

      Vymazat
  3. Díky za tip na zajímavou knížku. Minulý rok na jaře jsem byla v Osvětimi a v létě na dovolené v Berchtesgadenských Alpách, kde jsem byla na Orlím hnízdě, v bunkrech... Byla jsem tam s kamarádem, který se o druhou světovou hodně zajímá, takže jsme vlastně měli soukromého průvodce. Po návratu domů jsem viděla Norimberský proces, Pád třetí říše a mnoho jiných filmů o této strašné době. Nikdy jsem se o tohle období moc nezajímala, takže skrz filmy a cestování jsem se dozvěděla spousty věcí, které se děly. Knížku si určitě přečtu.

    www.42stupnu.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle je zase takový trošku jiný úhel, už to vypořádání se s minulostí, což je rozhodně zajímavé. A taky doporučuji knížku Frankla A přesto říci životu ano, mám tady na ní taky článek :)

      Vymazat